U sv. Josefa
Z vděčnosti ke sv. Bartoloměji obdrží v karmelitánském klášteře jeho jméno. Dne 2. listopadu téhož roku mohla konečně vstoupit do kláštera sv. Josefa. Matka Terezie byla právě u zakládání v Salamance. Anna byla přijata jako první laická sestra, neboť neuměla ani číst ani psát. Světice se totiž rozhodla přijímat i takové uchazečky, jež mohly pomáhat při četných pracích v klášteře.
Plynou léta ve sv. Josefu v Avile… Tento nedávno založený klášter tereziánské reformy vzkvétal ve vší své původní ohnivé horlivosti. Terezie se zvláštní láskou obdělávala tento „selský statek“, jemuž dávala přednost před ostatními karmelitánskými „pozemky“. V měsíci květnu 1571 se světice mohla s malou sestrou laičkou seznámit a brzy mezi nimi vzniklo velké přátelství, takřka duševní symbióza. Anna dychtivě přijímala tereziánského ducha. Matka pobyla ve sv. Josefu jen krátce – zakládání a úřad převorky v klášteře Vtělení jí zabírají čas. Proto byla světice též nepřítomna, když Anna 15. srpna 1572 skládala své řeholní sliby. Ty se konaly před licenciátem D. Hernando de Brizuela, biskupským soudcem, a Anna se musela podepsat křížkem, protože neuměla napsat ani své jméno, ačkoli později napíše množství dopisů.
Léta ve sv. Josefu prožije prací na točně, v kuchyni a u nemocných. Prožívá utrpení na duchu i na těle, ale i velké milosti v modlitbě. Modlitba a život, a hlavním předmětem byl apoštolát, což bylo zaměření zcela podle ducha a učení Matky Terezie. Zde je několik Anniných slov, jež sledují program a vysvětlují tento život, který vzkvétá v tereziánském ovzduší ctnosti a tužeb duše. Pravé ovzduší žhoucí lásky.
„Koncem roku, když jsem jednoho dne šla v naší zahradě do poustevny, jež byla zasvěcena Ježíši u sloupu, jsem poklekla a upadla do velkého vytržení. Zjevil se mi Pán na kříži a první slova, která ke mně pronesl, odpovídala určitému přání: chtěla jsem totiž vědět, zda žízeň, jíž trpěl na kříži, byla žízeň přirozená… Pravil mi: ,Má žízeň byla jen žízní po duších; je na čase, abys o tom uvažovala a postupovala jinou cestou než dosud.‘ A ukázal mi všechny své dokonalé, krásné ctnosti, kterých jsem se ulekla, protože jsem se cítila velmi vzdálená té krásy a dokonalosti. Potom Pán zmizel a zanechal mé srdce celé zraněné svou láskou a rozjímáním o kříži, kde visel tak zraněný z lásky k duším. Toto projevení přízně mi v duši zůstalo tak živé, že mi nezmizelo ze srdce ani ve dne ani v noci. Mé srdce bylo u Něho a Jeho Velebnost byla v mém srdci a …všude jsem cítila zanícení kvůli duším a oněm ctnostem, jež mi ve výše jmenovaném vidění ukázal. Tu mi řekl, že si je mám zasloužit cestou kříže.“
Kromě toho vstoupila brzy do Annina života myšlenka na Francii: „Jednoho dne jsem se šla pomodlit do poustevny sv. Františka; při vstupu jsem pocítila tak jemnou vůni květin, že jsem dosáhla vnitřního usebrání. A přišel ke mně Pán, tak krásný, jako by ještě dlel na zemi, a přece, když se ke mně blížil, se jevil velmi zarmoucený. Na levé rameno mi položil svou svatou ruku. Byla to Jeho pravá ruka a byla tak těžká, že to nejsem schopná vyjádřit. A On přede mnou složil břímě svého zármutku a pravil mi: ,Pohleď, kolik duší hyne, pomoz mi!‘ A ukazoval mi Francii tak, jako bych tam sama byla, a miliony duší hynuly bludným učením. Netrvalo to déle než chvilku, jinak by mě můj život opustil.“
Bylo však třeba, aby přešel ještě dlouhý čas. Světice by byla chtěla vzít Annu s sebou na zakládání do Beas a Sevilly. Anna však byla velmi nemocná. „Nemohla mě vzít s sebou. V červenci 1577, když se vrátila, mě nalezla v takovém stavu, že to vypadalo, jako bych byla úplně vykloubená. A světice mi oné noci, když se vrátila, řekla: ,Milá dcero! Pojď se mnou do mé cely, ačkoli jsi nyní nemocná.‘ Tehdy jsem zřejmě nebyla s to jí jakkoli posloužit.“ Od té chvíle se Anna už od ní nehnula, dokud světice nezemřela.
Anna a Terezie
Kdybychom měli zacházet do podrobností dějin oněch šťastných let, zavedlo by nás to příliš daleko. Anna byla po všechna ta léta jakoby požehnaný Tereziin stín.
Pokusme se přenést do tehdejší doby: roky 1576 až 1580 představují dobu velkých pronásledování tereziánského díla. Když r. 1577 Terezie přichází do Avily, stává se bouře prudší a koncem roku 1577 a začátkem roku 1578 dosahuje vrcholu. Kromě toho se cítí stále nemocnější a neduživější, začíná se stávat „chudinkou starou ženou“, „cítit se značně stará a unavená“ … Aby se neštěstí dovršilo, spadla ve vánoční noci roku 1577 se schodů a zlomila si levou paži, která se už nikdy nezahojila… Už nikdy se nebude moci sama oblékat ani si jinak pomoci. Anna jí bude pomáhat ve všem, neboť její zdraví se zlepšilo. Dosud mladé selské děvče z El Almendralu začne tedy pečovat o Matku zakladatelku. Bude s ní bydlet v téže cele, pomáhat jí oblékat, umývat, starat se o ni něžně jako dcera a utěšovat ji za oněch chmurných dní, kdy se Tereziiny oči rozplývají v slzách pro smutné zprávy, jež do kláštera sv. Josefa docházejí proti jejímu dílu…
Někdy by se mohlo říci, že ďábel se stal listonošem… O vánoční noci r. 1578 musí Anna milou Matku snažně prosit, aby večer něco pojedla – je dosud lačná – ale světice už nemůže. A Anna náhle vidí, jak vedle ní sedí Ježíš, krmí ji, podává jí do úst malá sousta a říká: ,Jez, dceruško…!‘
Bouře se pomalu utišuje a roku 1579 jsou konány další cesty na zakládání. „Přicestovalo se mnou pět mnišek a jedna společnice, která mě doprovází již řadu dní, laická sestra; ovšem je to tak velká Boží služebnice a tak prozíravá, že je mi s to pomoci více než jiné, které jsou chórové“ (Kniha o zakládáních, 29, 10). Medina, Valladolid, Alba, Salamanka… Po bouři Terezie navštěvuje své karmelitánské kláštery, které založila. Její dílo bylo dílo Boží; ale práce se kupí stále více a ona se cítí do jisté míry invalidní – její zlomená paže, její stáří… V Salamance vzdychá: Kdyby jí Anna mohla pomáhat psát dopisy! A Anna ji prosí o vzor jejího písma a… tak se to naučí… skoro jako zázrak. A skutečně je Annino písmo podobné písmu Matčinu. Tak bude pro ni Anna v budoucnosti nejen družkou a pečovatelkou, nýbrž i sekretářkou, důvěrnicí a lidsky řečeno: jejím vším.
Potom přichází Malagón a založení ve Villanueva de la Jara (1580). V Toledu a Valladolidu je světice smrtelně nemocná. Koncem roku 1580 zakládá v Palencii, roku 1581 v Sorii. Pak cestuje do Avily a v r. 1582 je založení v Burgosu. Jsou to další cesty za deště a sněžení, za ostrého chladu a žhoucího slunce… za únavy, onemocnění, rozporů a čeká je práce všeho druhu… Anna svýma silnýma rukama pomáhá svaté Matce vystupovat z nepohodlných vozů a zase nastupovat a za noci při světle svíčky píše listy diktované světicí. Při posledním založení v Burgosu bolestně vypráví: „Měla jsem dvě přikrývky pro naše lůžko, jedna ležela v noci přes ni, druhá stranou, takže si jí nevšimla, když jsem ji dala pryč, jinak by to nebyla připustila. Jakmile usnula, přiblížila jsem se k jejímu loži a zůstala tam sedět; kdykoli mě zavolala k sobě, stavěla jsem se, jako bych přicházela ze svého lůžka, a světice mi řekla: ,Jakpak to přijde, že tak rychle přiběhneš?‘ Jindy jsem ji nechala spát a šla prát její šaty. Protože byla nemocná, bylo mi útěchou obstarávat jí čisté prádlo. Čistota jí byla drahá. Měla jsem mnoho bezesných nocí, ale spánek jsem nepotřebovala. Mohla jsem jí poskytnout úlevu.“
A potom nastala poslední cesta: Burgos – Alba de Tormes… Již ve Valladolidu a v Medině musela Terezie strpět ze strany některých svých dcer, jež si zvláště zamilovala, postoje vyjadřující neporozumění. Prožije lidskou poušť, kterou konejší pouze Annina dceřinná láska, jež byla stále vroucnější.
V Medině musely cíl cesty změnit, nemohly jet do Avily, do svého domu sv. Josefa. Poslušnost je přinutila vydat se na novou cestu… Pomalu tedy putují v onom zádumčivém, smutném podzimu roku 1582 z Mediny do Alba de Tormes.
„Po oněch pět dní, jež jsem strávila v Albě před Matčinou smrtí, byla jsem více mrtvá než živá. Dva dny předtím, než zemřela, mi řekla, když jsme byly obě zcela samy: ,Milá dcero, nadešla hodina mé smrti.‘ Ta slova pro mě byla ranou do srdce. Neodloučila jsem se od ní ani na chvilku. Prosila jsem řeholnice o vše, co potřebovala, a dávala jí to, neboť vždy, když jsem byla prostě jen u ní, dostávalo se jí útěchy. V den, kdy zemřela, nemohla už od časného rána mluvit a odpoledne mi řekl otec, který o ni pečoval (byl to Antonín od Ježíše, jeden ze dvou prvních bosých), že mám jít a něco pojíst. Jakmile jsem odešla, neměla světice už klid a ohlížela se sem a tam. A otec se jí zeptal, zda mě má ráda; ona přisvědčila posunkem a oni mě zavolali zpět. Spěchala jsem, a jakmile mě spatřila, usmála se a prokázala mi mnoho milosti a lásky. Objala mě rukama, hlavu si mi položila do náručí a tak zůstala, až zesnula navždy. Cítila jsem se více mrtvá než sama světice; neboť ona byla tak zanícena láskou ke svému Ženichu, že vroucně toužila po hodině, kdy vyjde ze svého těla, aby se radovala z Něho.“ To bylo 4. října 1582…
Anna se vrátila do svého kláštera v Avile. Až do smrti bude živou relikvií svaté Matky, hlavní svědkyní jejího života, pravou vykladatelkou jejího ducha. Bude neustále v trvalém spojení se zemřelou Matkou. Ta se jí zjevuje, dodává jí odvahy a ustavičně jí udává směr.